Na Svatém Kopečku se hromadí mnoho energií, mísí se tady osudy a starosti místních obyvatel s osudy těch, kteří sem přicházejí nebo jsou přivezeni z nejrůznějších důvodů. Vstupují sem zájmy církve, města Olomouce, obyvatel nebo „bódkařů“. Není lehké všechny ty vzorce seskládat tak, aby vytvořily harmonický celek. Když do takového prostoru vstoupí architekt a má začít tvořit je vystaven velkému tlaku. Nesourodost a prolínání všech zájmů způsobuje chaos, změť nejrůznějších přání, představ a touhy. Je to trochu jako biodiverzita přírody, ale tentokrát lidského světa, který se vaří a přelévá v dynamických vlnách dohadů, diskusí, zájmů a strategií, aby se tříštily o útesy politických a státních autorit. Tyto lidské vody jsou sevřeny zvlněním krajiny a hrází tvořenou klášterem Kongregace sester premonstrátek, bazilikou Navštívení Panny Marie a hospicem Na Svatém Kopečku. Za tímto duchovním předělem se rozprostírá svět harmonie lidského ducha a přírodních procesů. Svět Boha nahoře a člověka dole. Rozdíl mezi prostředím před a za chrámem je obrovský a každého citlivého člověka naplní chvěním mysteriózních představ. Volný a jakoby nekonečný prostor vás vyzve k zamyšlení nad životem, k meditaci nebo jen k prostému úžasu, který se nedá slovy popsat.
Letos jsem byl u obhajob diplomových prací na brněnské architektuře. Jedna z prací se zabývala domem s pečovatelskou službou. Dům byl řešen stroze a jednoduše, možná i prakticky, ale co řešení chybělo zcela bytostně byly stromy, keře a květiny. Člověk od určitého věku začne vidět svět jinak, neupíná se tolik na své fyzické potřeby v závislosti na městském prostředí, ale začne z něj vyvěrat potřeba živého prostředí, tedy všeho, co souvisí s přírodou. Zvláště pak v prostředí, kam se člověk dostane díky své životní situaci, věku nebo zdraví. Tady to platí víc jak na sto procent – slunce, mraky, déšť, koruny stromů, ptáci, rozkvetlý záhon květin. To všechno člověk vnímá daleko citlivěji, přeskupí se jeho žebříček hodnot a věci, které byly kdysi důležité jsou najednou na hony vzdálené a motýl letící kolem okna nebo kvetoucí strom se stane zázrakem.
Otevřená zahrada má v sobě hlubokou symboliku svobody objevování prostoru, který byl zapovězený. Má velký význam propojováním nových světů. Uzavřeného světa hospice a otevřeného širokého okolí reality běžného života. Je to vtažení vnějších energií a jejich promísení s energiemi uvnitř. Pro člověka zvenčí je to zastavení a zamýšlení se nad životními úseky, které před ním zákonitě leží, pro člověka uvnitř to může být oživující vzpomínka. Lidský život je o začátku, průběhu, nutném závěru a zákonitém konci. Podívat se pod pokličku tohoto tajemství budoucnosti je těžká zkouška a jeho pochopení a přijetí je úkol možná nejsložitější. Otevíráme zahradu a vstupujeme do místa odděleného od běžného světa. Neotevíráme zahradu, proto abychom narušili klid těch, kteří jsou nuceni okolnostmi v ní žít. Otevíráme zahradu, abychom ukázali člověku uvnitř i náhodnému příchozímu krásu života a umožnili sdílený pohled. Nahlédnutí do budoucnosti, zastavení se v běhu, propojení životních cest, křížení energií. Otevření zahrady je symbolický akt, ale není její podstatou, aby se mohla usadit v názvu. Ta leží kousek dál. Jen takový příklad z přírody. Včela má úkol sbírat nektar, mimochodem sbírá i pyl, který přenáší mezi rostlinami a tím zabezpečuje něco tak významného, jako je obměna generací. Je nositelkou života. Člověk vstupující do zahrady si přichází pro posezení, odpočinek, kávu, klid a při tom, aniž by si to uvědomoval, přináší pozitivní energii svou, svých blízkých, která mimochodem přináší radost lidem trávícím čas v hospicu. Vedle krásy rostlin, neoddiskutovatelné podstaty zahrady, je důležitá energie společenství člověka. Kdo by chtěl být úplně sám na konci své cesty? Každý někoho potřebuje a prostý lidský ruch může člověku přinést víc, než je veškeré hmotné bohatství světa.
Ta energie se dá nazvat dobrem, protože člověk zvenčí si přichází odpočinout, uniká ze všedního vypjatého života společnosti a vytváří náladu pohody a klidu, protože chce být v klidu. Toto dobro může přinést zahrada návštěvníkovi a na oplátku návštěvník může přinést dynamiku a energii běžného života, která může být dobrem pro ty, co tráví čas na lůžku nebo v pojízdném křesle prostoru hospice. Na jedné straně je to zklidnění a relaxace na straně druhé oživení samoty a ticha. Tato symbióza může být dobrem pro všechny obyvatele a návštěvníky „Zahrady dobra“.
